Ukrajina: Prezident ustupuje, lidé budují barikády a domoobranu

29. 1. 2014Je ráno po hitorickém zasedání ukrajinského parlamentu, který zrušil diktátorské zákony. Kyjev se probouzí do mrazivého dne. V kozáckém táboře odpůrců režimu na Majdanu nezaležnosti hoří věčné ohně pod kotly s čajem a polévkou. Prezident sice včera ustoupil tlaku národa, odvolal premiéra a zrušil nové zákony, které měly z demokratické Ukrajiny udělat orientální despocii a které byly opsány z ruského zákonodárství, lidé mu ale nevěří a dál trvá pohotovost, budování barikád pokračuje a pod ochranou opevnění se cvičí domoobrana. Byl udělán první krůček na cestě k demokracii, teď zbývají ty další. Ale ty budou mnohem těžší, půjde totiž ne o kosmetické změny ale o faktické předání moci revolucionářům.  

Výrobna ledu pro barikády

Po ránu procházím Majdan, od úst se kouří a teploměr nad náměstím ukazuje mínus čtrnáct. Kousek od Majdanu směrem na Hruševského ulici je Evropksé náměstí a tady sleduji asi stovku lidí, jak v civilním městské oblečení sekají sekáčky led. Mladé studentky v kabátcích jen těžko zvedají lopaty, chlapi v maskáčích odnášejí ledem naplněné pytle na barikády, jejichž výška roste úměrně tomu, jak vláda prodlužuje agónii režimu.

Je úžasné již druhý měsíc sledovat obětavost, statečnost, solidaritu ale především schopnost improvizace Ukrajinců. Když po nich Berkut střílí ze střech, oblečou motocyklistické přilby, když stát zavře obchody se zbraněmi aby si nemohli koupit neprůstřelné vesty, udělají si štíty ze dřeva. Stavbu barikád vymysleli takto: V území nikoho  mezi kordony Berkutu a vyhořelými auty kde už mají pozice povstalci jsou dva prasklé hydranty. Voda z nich protéká pod auty neustále udržovanými kanály, teče i pod třemi řadami barikád až na Evropské náměstí. Tam se rozlévá a mrzne. Ráno pak přijde četa dobrovolníků, bývá jich sto a více, a sekáčky odsekávají od dlažby led. Ten se plní do pytlů a odnáší na barikády, které dnes dosahují snad už šest mestrů. Stovka lidí pracujících v mraze a větru vypadá z dálky jako obrana Leningradu.

Janukovič si musí své lidi platit, samozřejmě ze státního. Například obávané „titušky“, polokriminální skupiny sportovců terorizující aktivity Majdanů v celé Ukrajině, dostávají údajně v přepočtu přes tisíc korun denně. Tady na druhé straně barikády ale lidé pracují zadarmo a z nadšení. Je úžasné je sledovat a je téměř nepochopitelné, že dokážou tak dlouho vytrvat. Denně v mraze, budovat barikády, nosit pytle s potravinami skrz barikády, roznášet jídlo obráncům, uklízet sníh i obsazené budovy. Práce je od rána do večera, odměnou je jen pocit, že slouží národu, který milují, že slouží budoucnosti svých dětí, která snad bude lepší než smutná minulost ukrajinského národa. A pohání je hněv vůči bezohlednému režimu, který se snaží ubrhnout je do otroctví a bídy. A hněvu národa nemůže dlouhodobě vzdorovat žádná síla.

Obrání nás domoobrana
Na majdanu je spousta dívek a žen, ale nebojí se o svou bezpečnost. „Naší chlapci jsou kozáci, ti nás ubrání,“ smějí se, když se jich na to ptám. Jednotky domoobrany obsadili některé budovy kolem Majdanu, probíhá nábor a výcvik dobrovolníků. Chlapi bydlí společně, společně se stravují, společně zajišťují služby a společně ráno vycházejí chránit Majdan i přilhlé barikády. Ti z nich, kteří mají policejní nebo vojenský výcvik učí ty ostatní základům taktiky při střetech s policií. Výhodou teď je, že za vlády SSSR byla tříletá vojenská povinnost a tak se mezi střední generací chlapů najdou tisíce dobrých a zkušených vojáků.

Skoro na kažém rohu, v každém stanu kam lidé utíkají před patnáctistupňovým mrazem, se vedou politické debaty. Nejen o demokraci a despotizmu ale i o historii ukrajinského národa. „Ukrajinský národ nezažil žádné národní obrození v 19. století jako vy češi,“ říká mi ve stanu u kamen jeden revolucionář. „My jsme byli v područí ruské monarchie a ruská policie zavřela každého Ukrajince, který by chtěl osvobodit vlastní národ. Proto si teď tuto cestu musíme projít sami a znovu. Tady se odehrávají procesy, které se u vás odehrály před sto lety. Možná proto je tomu co se tady děje z Evropy tak špatně rozumět“,“ dodává. Na velké obrazovce se zrovan promítá český film do banderovcích s ukrajinskými titulky a dává mu tak za pravdu.

„Je to jak u vás v roce 1968, kdy jsme k vám přijeli na tancích,“ říkají mi tady mnozí z chlapů ozbrojených tyčemi v ruských přilbách. „Ale tenkrát jsme nemohli nic dělat, byli by nás zastřelili, omlouváme se českému národu. My doufáme, že naše revoluce nebude utopena v krvi pod ruskými tanky jako ta vaše,“ uzavírá jeden z obránců.

Humor revoluce

I když se po nich střílí, neopouští revolucionáře humor. V tom jsou stejní jako my Češi, často tady slýchávám, že Švejk je jejich nejoblíbenější literární hrdina. Na stanech a zdech Majdanu se často objevují karikatury, když 16. ledna parlament schválil „diktátorské“ zákony, zakazující nosit přilby, lidé vyšli do ulic s hrnci na hlavách s nápisem „to nejsou přilby“. Teď když se blíží delegace Evropské unie, která tak dlouho pomáhala legalizovat Janukovičův režim, objevily se satirické básničky, popisující jak je Evropa „znepokojena“ zatímco tady se střílí. Nejlepším vtipem současné doby jsou asi olympijské kruhy vyrobené z pneumatik, které se staly symbolem odporu proti střelbě Berkutovců na Hruševského ulici.