Ukrajina: Od karnevalu k zákopové válce a teroru titušek

Kyjev, 27. 1. 2014Je noc, pode mnou září ohně tábora na kyjevském Majdanu, na náměstí, které už zná celý svět. Kouř stoupá z komínů vojenských stanů a ze sudů sloužících jako improvizovaná kamna, svítí i výlohy okolních obchodů a z dálky je slyšet temné bušení holí o střechy spálených autobusů v nedaleké Hruševského ulici. Vše připomíná noční kozácký tábor kdesi na břehu Dněpru. A stejně jako kdysi tam i tady ženy a dívky zahalené do šátků a teplých kabátů roznášejí čaj, varéniky a jídlo obráncům na barikádách. „Kdo chce varéniky a čaj? Posílá vám to americká vláda,“ smějí se společně s obránci jedné z pomluv, kterou šíří ukrajinská vláda. Podle státní propagandy za vším stojí zlý Západ a jeho agenti. Je mínus čtrnáct, od úst jde kouř. Kouří se i z uchy, rybí polévky, kterou jím z pivního kelímku plastovou lžičkou. Čekám na další čaj. Čekáme všichni, už dva měsíce. Zítra je mimořádné zasedání parlamentu a možná se rozhodne o osudu tohoto tolik zkoušeného národa. Dva měsíce táboření na mramorové dlažbě Majdanu zítra přinesou své plody.

Ivo Dokoupil

Matky proti Berkutu
Ukrajinské ženy jsou bezesporu obdivuhodné. To na jejich bedrech často leží osud celé rodiny, to ony se musí starat o domácnost i hospodářství, když jejich muži jsou někde daleko za výdělkem. Zvykly si řídit své osudy samy a nebojí se postavit čemukoliv, co se jim nelíbí.

„Net čužich dětěj,“ ozývá se najednou za mými zády, když se toulám společně s ostatními zvědavci kolem trosek berkutovských autobusů na bojišti v Gruševského ulici.  „Nejsou žádné cizí děti“ - to je jedno z úderných hesel sdružení ukrajinských matek, které se vydaly na Majdan bojovat proti stále více totalitnímu režimu, který zabíjí lidi, vytahuje je z nemocnic, aby je odvlekl do vyštřovací vazby a tudíž ohrožuje jejich děti.

Ženy nebojácně klopýtají přes spáleniště pokryté černým mourem a dráty ze zhořelých pneumatik, kousek dále je ledová plocha, asi dvě stě metrů od nás stojí kordon berkutovců a před nimi tryská voda ze dvou prasklých hydrantů. Dva potoky protékají územím nikoho a vytékají zpod třech řad barikád na Evropské náměstí, kde usilovní demonstranti sekají led, který zde namrzá, dávají jej do pytlů a nosí na barikády, které rostou stále více k nebi. Jsme uprostřed města, ale díky čtyřmetrovým barikádám ve třech řadách mám pocit jakobych byl v zákopech na frontě. Obě fronty se na sebe dívají přes ohořelá auta, na protivníka můžete křičet a on vás uslyší, tak je blízko. Zákopová války uprostřed Kyjeva.

Ženy-matky s připravenými transparenty se seřazují a provolávají hesla směrem na kordon ozbrojenců. Chvíli se zdá, že začnou pochodovat směrem k nim, ale ochranka barikád jim to důrazně rozmlouvá a nechce je pustit ani o metr. Ženy se zjevně nebojí, narozdíl od ostatních zde nemají přilby ani vesty a nebojácně křičí na berkutovce. Velitel zapíná megafon a nad ledovou plochou se ozývá výhružné varování vyzývající k zastavení „provokace“. Ženy ještě chvíli křičí svá hesla, novináři fotí, pak klopýtají opět zpět pod ochranu barikád.

Lenin a jeho muzeum

Vracím se zpět směrem na Majdan ležící několik set metrů od ohořelých aut. Na Evropském náměstí obsadili demonstranti Ukrajinský dům, bývalé muzeum V. I. Lenina, otce rudého teroru, jehož žáci a pokračovatelé dnes zjevně řídí dezinformační akce i teror proti aktivistům. Je nebezpečně nechat se ošetřit ve státní nemocnici, policie vás může odvléct do vazby, je nebezpečné chodit večer sám po ulici se zapnutým mobilem, který oparátorovi dává možnost vás vystopovat. Lehce se vám může stát, že vás potká parta „titušek“, ve skutečnosti režimem placených bojůvek, jejichž cílem je paralyzovat odvahu demonstrantů. K dnešnímu dni je hlášeno šest mrtvých a Majdan postrádá dvacet sedm aktivistů. Jsou nezvěstní, zmizeli, možná si nevypli mobil když šli večer domů z Majdanu.

Chci se vydat dále k ministerstvu  spravedlnosti, které bylo demonstranty obsazeno v neděli v noci. Dostávám ale zprávu, že vedení Majdanu rozhodlo, budovu vyklidit a vrátit státu. Vše má svou logiku. Budovu totiž obsadil bez vědomí štábu Majdanu jakýsi Olaksander Danyljuk, velitel organizace Spilna sprava (Společná věc), která verbuje bojovně naladěnou mládež. Ministerstvo kupodivu nebylo hlídáno a vláda jeho obsazení ihned využila jako silný argument pro vyhlášení stanného práva. Byli informování velvyslanci cizích zemí a rozběhla se propaganda. Naštěstí chyba byla záhy napravena, ministerstvo vráceno vládě, protože pro účely revoluce jeho držení nemá žádný smysl. Je však zřejmé, jak nedozírné následky může mít špatné rozhonutí štábu a je také je zřejmé, jak snadno lze zvrátit situaci pokud režim má své lidi na pravých místech.

Majdan je srdce revoluce
Procházím úzkými průchody skrz barikády Majdanu a poohlížím se po čaji a jídle. Z kotlů se kouří, kyjevané neustále přinášejí pneumatiky, peníze, jídlo, dřevo a oblečení. Z Čech mi přichází zpráva, že v médiích kdosi tvrdí, že na Majdanu jsou jen žoldáci americké rozvědky, která vše platí a že se statečná ukrajinská policie nechává mlátit aby zabránila krveprolití. Už to není ani k smíchu, tváří v tvář statečným lidem zde i v jiných městech Ukrajiny a tváří v tvář jejich obětem, riziku vězení nebo kulky ze střechy, je mi smutno a cítím hněv, ten hněv, ze kterého povstala tato revoluce. Obyčejný lidský hněv proti bezpráví, lži, násilí vůči bezbranným a slabším. Kolem mne jde skupina urostlých chlapů v maskáčích a s holemi, míří někam za barikády. V jejich tvářích je možno číst, že mají ve věcech jasno, to nejsou mladíci, které je možno zmanipulovat, to jsou chlapi, kteří vyhrávají revoluce i války, protože dobře vědí za co bojují a co je v sázce.

Jdu na své oblíbené místo na střeše obchodního centra Globus. Srkám horkou rybí polévku a koukám na kozácký tábor pode mnou. I když je Kyjev i ostatní města ponořeny do klidného běžného života a v ulicích nejsou tanky, boje už dávno začaly. Ale vedou se skrytě, výhružkami, zastrašováním, terorem proti jednotlivcům. Party urostlých trénovaných mladíků mlátí ve skrytu novináře a aktivisty a pak zmizí beze stopy nocí, policie pak vše vyšetří a založí nebo vyhodnotí jako dopravní nehodu – jako v případě novinářky Taťjany Čornovol, kterou chtěli umlátit k smrti a nechat umrznout pár desítek metrů od auta, ze kterého ji vytáhli. Rukopis Lenina, jeho Čeky a pozdější NKVD je rozeznatelný na první pohled. Kdesi ve městě prý pokračují jednání opozice s prezidentem, teplota pořád klesá, je mínus osmnáct, blíží se půlnoc. V úterý zasedá parlament, zprávy jsou ale pořád rozporuplné. Napětí roste, i když disciplína vládne všude. Nikdo neví jak to dopadne, některé scénáře nejsou vůbec radostné. Do města prý dorazili jednotky ruských Specnaz. Může to být jen varování anebo dezinformace, ale může na tom být i kus pravdy. Úterý možná ukáže, zda mráz přichází pořád z východu a zda se jej nepodaří zastavit.